„Mějte se krásně, já jedu!“
„Tak se drž! Kola!“ Volali všichni sborově.
I když bylo vše tak rozzářené, veselé, ta smutek ke mně stejně přišel. Asi se nikdo neloučí rád. Zřejmě je opravdu potřeba zatnout zuby a spustit z očí, ale jak, když zuby chtějí mluvit a z očí plynou slzy. Odcházím od všech pryč, raději běžím...
Tu scénu vidím ještě živě před sebou, ačkoliv jsem již téměř měsíc pryč. Právě stojím na kraji slunné Barcelony, kde držím v ruce opotřebená řidítka od kola.
Co tady asi budu dělat? Honí se mi hlavou otazníky. Odcházím k benzínové pumpě nabrat trochu vody. Nemám láhev naplněnou ani zpoloviny, když v tom za sebou slyším jadrnou mateřštinu. Po měsíční absenci komunikace mi téměř vyráží slzy štěstím.
„Ahoj, odkud jsi? Všiml jsem si tvojí cedulky CZ vzadu na brašně.“
